Pokud se kohokoliv zeptáte na jeho oblíbený sport, s největší pravděpodobností vám nějaký řekne. A to i přesto, že rozhodně nevypadá na sportovce. Velmi často to totiž neznamená, že by sám sportoval, nýbrž to, že rád sleduje utkání v daném sportu buď v televizi, nebo na internetu. V mnoha případech má i svůj oblíbený tým, případně atleta, kterému z celého srdce fandí. Čím důležitější pak ono utkání je, tím více lidí jej sleduje. Stačí se například podívat, jakou sledovanost má olympiáda či třeba mistrovství světa v hokeji.

Zde se samozřejmě můžeme ptát, proč nás to vlastně tak baví. Hlavním lákadlem sportu by přeci mělo být to, že se sami hýbeme. Zábava by měla být ve sportování samém, nikoliv v tom, že sledujeme ostatní, jak sportují. Podle všech měřítek bychom to měli považovat za nudné, avšak i přesto se jedná o velmi populární záležitost. A platí to nejen v moderní době – sledování sportovních událostí bylo populární například již v antickém Řecku. Co nás na něm tedy tak láká? V první řadě je to fakt, že sportovce považujeme za svého druhu naše reprezentanty. Ztotožňujeme se s nimi, a jejich úspěchy považujeme i za své.

V tom nás koneckonců podporují i nejrůznější reklamy a jiné propagační materiály, které nám říkají, jak moc pomáháme svým fanděním sportovcům vyhrát. A jistě, může v tom být jistá pravda, pokud jde o návštěvníky na stadionu, je však nanejvýš pochybné, že by klasické fandění u televize, kterému se oddává většina z nás, měla na výsledek nějaký vliv. Dále je tu takzvaná týmová mentalita. My lidé se velmi rádi sdružujeme do skupin, ostatně jako všichni sociální živočichové. A asi není třeba říkat, jak moc vášnivé mohou skupiny fanoušků být. Považují se za součást týmu a sportovce za své reprezentanty. Proto jim často velmi záleží na vítězství, byť to jejich život nijak neovlivní. Jistě, můžeme se ptát, zda je to v dnešní době ještě dobře, avšak faktem je, že toto chování je s námi již velmi dlouho.